Speciál Tajemství vesmíru 8/2018: Utajované dějiny kosmonautiky

Autorem tohoto speciálu, který kloubí utajovanou historii sovětské kosmonatiky za studené války s profily raketových konstruktérů, je Karel Pacner. Je to přední popularizátor vědy a kosmonautiky a naším pravidelným spolupracovníkem. Kromě celoživotní tvorby článků pro noviny a časopisy dosud napsal rovněž 56 knih. Představujeme vám nejnovější vydání publikací, z nichž mnohé vycházejí už poněkolikáté, a patří tak mezi klenoty domácích knihoven již desítky let.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

K tomuto vydání speciálu Tajemství vesmíru říká mimo jiné toto: Během studia na vysoké škole jsem psal pro Mladou frontu a pro některé časopisy články z oblasti kultury. Když jsem v létě roku 1959 do redakce nastoupil jako redaktor, bylo volné jediné místo – mohl jsem psát články o vědě. Po dvou měsících si mě zavolal šéfredaktor: „Měl by ses hlouběji věnovat kosmonautice.“ Hrůza! To všechno bylo daleko od mých ambicí. Utěšoval jsem se, že až se vrátím z vojny, nastoupím někde jinde.

Na podzim roku 1961 mě znovu čekal úkol popularizovat vědu. A po čase mi věda i kosmonautika zachutnaly. Objevil jsem tajemství poznávání, úžasné dobrodružství, a vrhnul jsem se do něj plnou silou: Kupoval jsem knížky a časopisy, z výstřižků novinových článků jsem si začal budovat archiv…

V polovině 60. let jsem si uvědomil, že se málo píše o lidech, kteří stavějí rakety a kosmické lodě. Napsal jsem několik kapitol a zariskoval – poslal jsem je do nejprestižnějšího nakladatelství, do Československého spisovatele. O několik týdnů později jsem dostal dopis, v němž stálo: „Dokončete to!“

Kniha Na obou březích vesmíru vyšla v říjnu 1968. Vzhledem k sovětské okupaci jsem měl obavy, že se nebude příliš prodávat – psal jsem tam i o neúspěších SSSR a snažil jsem se odkrývat zákulisí. Prodávala se však dobře a koncem roku z ní rádio Svobodná Evropa začalo číst některé kapitoly na pokračování. Průšvih! Ale soudruzi měli jiné starosti, než aby mě honili.

Od podzimu, kdy začínalo být jasné, že by první Američané mohli v následujícím roce přistát na Měsíci, jsem po redakci roztrušoval, že budu chtít být u toho. Když NASA oznámila, že se na našem souputníkovi jako první vylodí posádka Apolla 11 uprostřed července 1969, jsem šel za šéfredaktorem: „Zdeňku, já bych tedy letěl do té Ameriky.“ Souhlasil: „Vyřídím to na vedení podniku.“ Redakce stále ještě nebyla pod žádným politickým dozorem, mohla rozhodovat sama.

Ve Washingtonu se o mě postaral Jirka Dienstbier, starý kamarád, který tam byl zpravodajem Československého rozhlasu. Jeho autem jsme jeli na Floridu. U startu se shromáždilo na 3 500 novinářů. Stáli jsme pět kilometrů od rampy, která se tyčila na obzoru. Když se raketa ponořila do oblaku dýmu a plamene, zhrozil jsem se – nestalo se nic?! Nestalo – její špička z toho oblaku vykoukla. Motory rachotily jako kulomet u uší, země se lehce otřásala. Podíval jsem se po ostatních, zůstávali v klidu.

Raketa dlouhá přes sto metrů stoupala stále rychleji a za ní se táhl ještě dvakrát delší proud plamene. Nakonec nám zmizela jako hvězdička v modrém nebi. Byl to můj největší životní zážitek.

Podívejte se na kompletní obsah speciálu.