Rozhovor: Ze zákulisí udílení Nobelových cen

V aktuálním vydání 100+1 vám přinášíme rozhovor se švédským profesorem Erlingem Norrbym. Ten patří do elitního klubu několika vyvolených, kteří mohli rozhodovat o budoucích laureátech Nobelovy ceny. A to je – řečeno náboženskými termíny – jako kdybyste na nebeském chóru andělů volili příští svaté. Na poli vědy neexistuje významnější pocta, hřejivější ocenění, vyšší odměna. Pohybujeme se v království superlativů. 

Erling Norrby se ještě před rozhovorem zmínil, že podle jeho názoru bylo devadesát procent cen za vědu (tedy chemii, fyziku nebo medicínu) uděleno zcela po právu. U literatury si už ale tak jistý nebyl a odhadl, že akademici se trefili jen asi v polovině případů. Řada skvělých spisovatelů se totiž ceny nikdy nedočkala, a tak byste mezi laureáty marně hledali třeba Ibsena, Kafku, Tolstého, Nabokova nebo Brechta. Na ceny za mír řeč raději ani nepřišla.

Samozřejmě, při hodnocení vědeckých objevů se máme o co opřít, po ruce jsou konkrétní čísla, odhalení a teorie. Obrysy jsou jasnější, argumenty stojí na faktech. V literatuře, světě náznaků, emocí a obrazů, hrají roli zcela jiné nuance.

Hodnotit vědu ale rozhodně není snazší. Někdejší úzkostlivé trvání na Nobelově přání, aby byly ceny striktně udělovány za objevy „minulého roku“, vedlo k tomu, že se odměny občas dočkal vědec, jehož práce se krátce po ocenění ukázala jako chybná. Tak tomu bylo například roku 1926 v případě dánského biologa Johannese Fibigera, který přišel s tvrzením, že rakovinu vyvolává jistý druh červa z kmene hlístic. Senzační objev byl brzy rozmetán na kusy, ale ne dost brzy na to, aby Fibiger cenu nedostal. Od té doby se členové komise drží opatrného výkladu: v uplynulém roce se tedy musí nezvratně prokázat jen to, že je objev ověřený. Spíše než za konkrétní čin se tak udělují ceny za celoživotní dílo. Pochybuji však, že by se Nobel na akademiky zlobil.

David Bimka, šéfredaktor

Čtěte nové vydání 100+1 zahraniční zajímavost 4/2013