Příroda WILDLIFE 1-2/2013 – Nebezpečná setkání se vzácným tapírem

Nad jiné zarážející je příběh slona z jihokorejské zoo, který opravdu dokázal imitovat zaslechnutá slova, což pro něj byl nesmírně obtížný úkol. Mimo jiné se naučil akusticky používat svůj chobot způsobem, na nějž tento orgán vůbec není od přírody stavěný. A důvod?

Po dlouhých sedm let byl odříznut od jiných slonů a toužil navázat nějakou komunikaci alespoň s lidmi, které měl kolem sebe. Někomu může dovednost tohoto inteligentního zvířete připadat roztomilá, na mne působí spíš děsivě. Jak moc osaměle se musí cítit tvor, který se snaží překlenout obrovskou druhovou a komunikační bariéru? Dokážu si to představit jen s krajními obtížemi.

Elektronická verze:

V každém případě však jde o jednoznačný důkaz zvířecích citů a symbolické poselství o tom, jak nás zvířata v současnosti potřebují. Vůbec tím nemám na mysli prostředí zoologických zahrad, které v drtivé většině případů vykonávají skvělou práci. Mluvím o přístupu velké části naší civilizace. O většině lidí, kteří si vůbec neuvědomují, jak moc jsou na nás příroda a v ní žijící tvorové závislí. A především, jak moc potřebujeme my je! Bez zvířat a volné přírody by se život změnil v pouhé přežívání. Pak by mohlo dojít i k tomu, že nebudeme chtít mluvit ani my mezi sebou vzájemně.

Doufám, že mi odpustíte tuto mírně apokalyptickou vizi. Upřímně věřím, že k ní nikdy nedojde a že lidstvo nakonec dostojí své roli „pánů tvorstva“. Protože skutečně dobrý pán nediktuje, ale stará se o ty, kteří jsou na něm závislí. Je to velká odpovědnost a velký dar, který si můžete imaginárně rozbalit pod vánočním stromkem. Věřím, že zahodíte jen obal… 

S díky a přáním tiché a jiskřivé zimy Marek Telička, šéfredaktor