Přežít 10/2016: Česká legenda - nesmrtelný Samopal vz. 58

Patří k českým kuriozitám, že oblíbená tolik zbraň vz. 58 se zpravidla označuje jako samopal, byť se technicky jedná o typickou ukázku útočné pušky. Jak známo, k samopalům se standardně řadí jednoduché kompaktní zbraně na pistolové střelivo, které jsou určeny zejména pro palbu dávkou na krátkou vzdálenost. V ruštině se označují pojmem „pistolet-pulemjot“, kdežto zbraně, pro které vznikla na Západě specifická kategorie útočných pušek (assault rifles), se v ruštině označují termínem „avtomaty“ (proto AK, avtomat Kalašnikova). A právě toto slovo naše armáda kdysi naprosto nevhodně přeložila jako „samopal“, ačkoli se logicky nabízel mnohem přesnější pojem „automatická puška“. Toto kuriózní dědictví zůstalo „osmapadesátkám“ dodnes, neboť i v současném katalogu výzbroje Armády České republiky figurují jako „Sa vz. 58“.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Střídání generací

Na počátku 50. let užívala československá armáda dva hlavní typy ručních palných zbraní pro jednotlivce, a sice samopaly vz. 24 a 26 a samonabíjecí pušky vz. 52. V souladu se světovými trendy se ovšem začalo pracovat i na nové zbrani, která měla sloužit v armádě socialistického státu jakožto univerzální model. Vzhledem k unifikaci se sovětskými ozbrojenými složkami rozhodlo velení našeho vojska o použití střeliva 7,62×39 mm, tedy stejného typu, jakým se „krmí“ slavné pušky AK-47. Krátce se uvažovalo i o převzetí kompletní sovětské zbraně, ale nakonec přeci jen zvítězila myšlenka domácí konstrukce. A tak se průmyslově zdatné Československo stalo jedinou zemí Varšavské smlouvy, jež nezavedla některý z derivátů Kalašnikovova systému. V roce 1956 byly konečně zadány přesné specifikace nové zbraně, tehdy označované prapodivně jako „samopal-puška“, na jejímž vývoji se pracovalo v podniku Konstrukta Brno.

Následný projekt s úsměvným krycím jménem „Koště“ realizoval tým pod vedením Jiřího Čermáka, který se podepsal i pod autorství nového závěrového systému. Ten se s principem sovětských útočných pušek shoduje pouze tím, že k pohonu závěrového systému využívá prachové plyny odebírané z hlavně, avšak samotné provedení závěru je značně odlišné.
Vývoj, jehož součástí se staly i náročné zkoušky v Sovětském svazu, oficiálně skončil roku 1956, kdy byla hotová výrobní dokumentace odeslána z Brna do České zbrojovky Uherský Brod. Tam v roce 1958 vznikly první tovární vzorky a 10. února 1959 byla zbraň oficiálně zařazena do služby v Československé lidové armádě, která převzala první sériové samopaly vz. 58 v červnu 1959.

V květnu následujícího roku pak mohli nové zbraně shlédnout třeba diváci na tradiční vojenské přehlídce na pražské Letné. Dodejme, že první série dodávané našim ozbrojeným silám měly všechny nekovové části zhotoveny ze světlého lakovaného jasanového či bukového dřeva, tedy materiálů vysoké kvality, působící skoro luxusním dojmem. V té době asi sotva kdo tušil, že nová zbraň se nakonec udrží v české armádě i u dalších ozbrojených složek více než půlstoletí a ve finále si ji budou za nemalé finanční prostředky pořizovat i nadšení střelci z řad veřejnosti.

Celý článek o této legendě a mnoho dalších témat najdete v novém vydání Přežít 10/2016