Radost z poznání
II. světová 5/2015: Wehrmacht a nacismus
V historii druhé světové války velmi často narážíme na popravy zajatců, vraždění civilistů a na řadu dalších zvěrstev, která nás nutí zamyslet se nad jednoduchou otázkou: jak se prostí vojáci, v našem případě příslušníci Wehrmachtu, mohli takových činů dopouštět? Co vedlo otce od rodin a hodné syny starostlivých matek páchat válečné zločiny?
Britské odposlechy německých zajatců prokázaly, že zabíjení nevinných lidí jim v řadě případů nečinilo sebemenší potíže a co víc, často se těmito hrůzami dokonce dobře bavili. Moderní výzkumy pak prokázaly, že nešlo o historickou anomálii. Jakkoliv byli němečtí muži pod vlivem nacistické propagandy, která mluvila o tom, že příslušníky „nižší rasy“, stejně jako bolševiky, je možné zabíjet „na potkání“, k podobným událostem docházelo i na dalších stranách konfliktu, stejně jako v pozdějších válkách.
Vzpomeňme třeba na americké vojáky, kteří z Pacifiku přítelkyním a rodičům posílali vypreparované lebky svých japonských protivníků, na americké výsadkáře, kteří v Normandii zajatce také nebrali, nebo později na válečné zločiny americké armády ve Vietnamu. I když je nepochybné, že indoktrinace bojovníků hraje vždy velkou roli, nelze pominou také osobní predispozice každého jedince, stejně jako destruktivní povahu lidské přirozenosti. Určit, která z těchto složek u jednotlivých masakrů hrála rozhodující roli, je velmi obtížně.