Radost z poznání
Co se jen tak říká: Zahrát někomu bandurskou
Zahrát bandurskou někomu nebo také jít/chodit s bandurskou na někoho znamená „vyhubovat, vynadat někomu“. Dříve se o člověku, který se choval hlučně, rámusil (především v opilosti), někdy říkalo, že dělá bandurskou. Slovo bandurská je vlastně zpodstatnělé přídavné jméno z původnějšího spojení bandurská hudba, což byla hlučná, břeskná hudba, doprovázející kdysi pěší vojsko pandurů.
29. Listopad 2012 - 14:32
Maďarské slovo pandur bylo původně pojmenováním tureckého pěšího vojáka. V 17. a 18. století se tak nazýval ozbrojený doprovod velmožů v Uhrách a jihoslovanských zemích, zejména v Chorvatsku, kde maďarské pojmenování těchto ozbrojenců zdomácnělo také. Jen se na části území změnilo neznělé p- na počátku slova ve zněléb-, zřejmě vlivem italských slov bandire „postavit mimo zákon“, bandita apod. V habsburské armádě 18. století pak byli panduři, resp. banduři příslušníky pěchoty, příležitostně verbované v pohraničních oblastech uherského království.
Jak se píše v Ottově slovníku naučném, „panduři byli vojíni pěší, lehcí, nepravidelní, patrně sebraní ze strážníků chorvatsko-slavonských, hlavně hraničářských. Tyto charvátské bandury provázeli, jak bylo u pěchoty zvykem, hudebníci, hrající do pochodu tak hlasitě a řízně, že se tato hudba stala natolik příznačnou právě pro bandury, až se ocitla ve rčeních. Původ maďarského slova pandur není jasný. Není vyloučeno, že by mohlo být výpůjčkou pozdně latinského banderium „prapor, korouhev“. Pokud by tomu tak bylo, tak by pandur byl původně ten, kdo bojuje pod určitým praporem. To jsou ovšem zatím jen spekulace, které bude třeba ještě podrobit dalšímu výzkumu.
Helena Karlíková, Ústav pro jazyk český AV ČR, 100+1 zahraniční zajímavost 20/2012
