Radost z poznání
100+1 zahraniční zajímavost 5/2014: Beatles – 50 let od dobytí Ameriky
Beatles byli doma slavní, o tom není pochyb. Dokud ale nedorazili do Spojených států, nemohlo být o skutečné popularitě ani řeči. Opravdová nesmrtelnost se totiž rodí právě za oceánem a věděli to i Brouci. Chtěli úspěch, věřili si...
4. Březen 2014 - 16:11
Ruku nahoru, kdo nikdy neslyšel o Beatles. Jelikož je nyní okolo vás jistě shluk lidí (a sebevědomě předpokládám, že právě všichni čtou stoplusjedničku tak jako vy), rozhlédněte se. Pokud zrovna nejde kolem nějaký národovecký průvod, moc zdvižených praviček asi neuvidíte. Protože Brouky, ty zná přece každý.
Na světě není příliš mnoho podobně dobrých značek, u kterých by to všem okamžitě „sepnulo“. Beatles se stali synonymem pro superstars, jako první dokázali vyvolat opravdové šílenství. Na Elvise házely fanynky kalhotky, ale při pohledu na Beatles ječely do ochraptění a následně padaly do mdlob. Ti čtyři kluci z Liverpoolu stáli u zrodu nádherné éry šedesátých let, zlatého věku dvacátého století. Tvořili prostě historii moderního popu.
Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!
Člověka jen běžně obeznámeného s jejich tvorbou bezesporu překvapí, kolik tváří jejich hudba má. Brouci prorazili jako populární kapela a masové publikum si žádá masová témata. Kdybychom měli sestavit z názvů jejich největších hitů souvislý příběh, dostaneme romantickou teenagerovskou story: Pomoc! Chci držet tvoji ruku, Miluj mě, Cítím se fajn, Všechno, co potřebuješ, je láska. Nic než láska, čekání na lásku, dávání lásky. A pokud si náhodou pustíte všechny zmíněné pecky jednu za druhou, slijí se vám do jediného hopsavého rytmu obrovsky návykového, ale pořád tak trošku plytkého popu. Kacířská slova!
Pokud si chcete Brouky opravdu užít, sáhněte po jiných písničkách. Když poprvé spatřil světlo světa song Eleanor Rigby – dnes známý spíše jako Lonely People (Osamělí lidé) –, nechtěli diváci ani kritici věřit, že jeho autory jsou Beatles. Dojímavá, až depresivní, a přesto nijak patetická meditace nad osudy opuštěných duší chytá za srdce. Britské obecenstvo ji přijalo nadšeně a singl se dostal na prvním místa hitparád. Zato Američané, zvyklí na rozjásané a šťastné písničky, jej pustili sotva na jedenácté místo. Další kus kapely – Helter Skelter – klesl ještě níž: hrubý a řvavý zvuk, našlapaný rytmus, to všechno působilo neuvěřitelně „nebroukovsky“. Song však výrazně inspiroval vznikající heavy metal a dočkal se desítek ještě tvrdších předělávek. Kdo by to řekl do uhlazené čtveřice?
Je jen dobře, že se největší hvězdy hudebního nebe často vzpírají šuplíkům. Jde o důkaz, že to byli a jsou opravdoví muzikanti, a ne jen panáci vytvoření hudebními producenty. Více si o broukovské invazi do Ameriky přečtěte na straně 10 aktuálního vydání.
