Živá historie 11/2012 – Svéhlavé české panovnice. Které z nich vládly lepe než muži?

Vážení čtenáři,

jistě vám není neznámé přísloví Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Vyhlíží jako nevinná žertovná povídačka, ale má dávné kořeny, na nichž vyrostl pokřivený vztah k „druhému pohlaví“. Zasadil je ne-li už apoštol Pavel z Tarsu, autor biblických listů, pak teologové raného středověku, jak dokládá úvodní článek tématu, jejž tentokrát věnujeme českým panovnicím. Těm, které se osmělily překročit hranice, jež byly ženě v minulosti vymezeny, a začaly zasahovat do politiky.

Nahlédneme-li jen do přemyslovských staletí, zjistíme, že i když si Přemyslovci vyhrazovali vládu pro sebe (nepověřovali například své manželky zástupnictvím), našly se v každém století průbojné ženy, které se nechtěly smířit jen s rolí manželky a matky. Ať už to byla Ludmila nebo Drahomíra; Svatava, manželka Vratislava II., Judita Durynská, manželka Vladislava II., jejíž jméno zůstalo zapsáno v názvu prvního kamenného mostu přes Vltavu, nebo Alžběta Uherská, která podle Josefa Žemličky měla vůdcovské schopnosti a udržovala svého muže, knížete Bedřicha, na trůně. Zdá se, že vůdcovské schopnosti naopak chyběly Elišce Přemyslovně k tomu, aby udržela vládu, o niž se pokusila, ve svých rukou. Zatímco Marie Terezie, panovnice každým coulem, vůdcovské schopnosti měla.

Ale když už jsem začala příslovím, musím přiznat, že mě docela zaujala proměna jiného známého přísloví na jistém knižním titulu. Zní: Sedávej, panenko, v koutě, a zůstaneš tam! Tahle varianta je myslím obecně platnější než její původní verze.

Děkujeme vám za přízeň Živé historii

Mgr. Andrea Poláčková, šéfredaktorka Živé historie