Dárek k Živé historii: Mapa „Malá, ale naše“ okleštěné ČSR z roku 1938

Nová hranice pochopitelně neměla žádný historický podklad, protože hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky prakticky po tisíc let neměnily a představovaly tak podivuhodnou středoevropskou konstantu. Československá republika se tím stala druhou nejužší na světě hned po Chile a byla prakticky nebranitelná, neboť nesourodá území, která připadla Německu, měla jeden společný rys. Charakterizovaly je převážně hornaté terény, které měly pro ČSR zásadní strategický a vojenský význam. Netrvalo však dlouho, a bylo jasné, že Hitler chtěl mnohem víc.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Prohlédněte si podrobný obsah Živé historie 10/2013

Platí německé hledisko

Prvního říjnového dne roku 1938 překročily první německé vojenské jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky. Nejprve obsazovaly jihočeské – pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil, ale aby přece jen nedocházelo k případným střetům, byla už večer 30. září v Berlíně uzavřena dohoda o pohybech pro 1. října i dny následující. Na jejím základě se udržovala tříkilometrová zóna odstupu – neutrální pásmo mezi ozbrojenými silami obou států. Do 10. října Němci obsadili i zbývající tři územní pásma v Čechách i na severní a jižní Moravě.

O pátém okupačním pásmu, územně nejrozsáhlejším, jednal už od osudového večera 30. září v Berlíně mezinárodní výbor složený z vyslanců signatářských států mnichovské dohody a zástupce Československa – berlínského vyslance Vojtěcha Mastného. Jednání řídil státní tajemník německého ministerstva zahraničí Erich von Weizsäcker. Jak rokování dopadlo, již víme, večer 4. října prostě sdělil Hitler von Weizsäseckerovi a ministru zahraničí Ribbentropovi, že pro stanovení 5. pásma platí pouze německé hledisko a to také bylo vtěleno do nové mapy. Hranice byla tedy vedena tam, kde bylo nad 50 % obyvatel německé národnosti podle sčítání z roku 1910. Britové a Francouzi souhlasili. Československá vláda, která měla lhůtu 24 hodin, aby oznámila, zda požadavky přijímá, nenalezla jiné východisko než rozhodnutí přijmout. Situaci vystihl předseda sociálně demokratické strany Antonín Hampl, jehož slova se v příštích dnech a měsících stoprocentně naplnila: „Když jsme řekli A, musíme se připravit, že řekneme B a že budeme takto pokračovat v abecedě.“

Mezinárodní výbor byl odsouzen k roli pouhého diplomatického statisty. Začátkem listopadu si Německo vymohlo připojení více než sta českých obcí na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku. Jednalo se de facto o nové, nedohodnuté „6. pásmo“ záboru. Když se nepodařilo české delegaci v Berlíně zabrání odvrátit, došlo 20. listopadu k podpisu československo-německého protokolu o nové státní hranici. Přesto se Němci snažili dosáhnout ještě dalších hraničních úprav na Litoměřicku, Znojemsku, Lounsku, Ratibořsku a docházelo i k záborům svévolným, například Chrastavy na jižní Moravě, Stádla u Šternberka, nebo k předání území pod hrozbou vynuceného záboru (Trnávka, Lazy u Jevíčka nebo takzvaný český hrot na Turnovsku). Tento stav nejistoty pro české obyvatelstvo trval až do okupace 15. března 1939.