Radost z poznání
Tajemství vesmíru Speciál léto 2017: Konspirace a utajovaná fakta
Věta „tam někde venku je pravda“ se stala mottem legendárního seriálu Akta X. Také v případě kosmonautiky se jedná o velmi přiléhavá slova, vesmír však zároveň představuje téměř neomezené pole pro vznik nejrůznějších hypotéz, od těch reálných až po některé hodně „odvážné“.
Pokud si něco nelze ověřit nebo je to opravdu obtížné, máme tendenci uvěřit. Velmi přesně to již v předminulém století vystihl Mark Twain: „Když někomu řeknete, že je na nebi 123 456 789 hvězd, uvěří vám. Když mu ale řeknete, že je konev horká, půjde a spálí se.“ Kosmos je navíc nesmírně pestré prostředí, a tak se nelze divit, že se tu otevírá velký prostor k manipulaci – a ke vzniku konspiračních teorií.
Všechny přitom mají několik společných znaků. Především sázejí na to, že „někdo něco z nějakého důvodu“ tají, a tímto utajením pak vysvětlují i mezery v sobě samých: „Nemůžeme přece řešit úplně všechno, jen jsme poukázali na to, jak to určitě nebylo či nemohlo být.“ Jistě, není možné vědět a znát všechno; nicméně stavět na úsloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ znamená, že podobně chatrná je i celá konstrukce.
Konspirační teorie typicky přinášejí velké množství nepřímých „důkazů“ nebo náznaků, jejichž vyvracení je časově náročné. A pokud se je vyvrátit podaří, konspirátor to zásadně ignoruje, protože se mu něco podobného nehodí do krámu. Uvedené teorie zároveň důsledně nepředkládají přesné vysvětlení, protože by mohlo být snadno popřeno. A chybějící důkazy se naopak interpretují jako „důkaz“, že za sebou spiklenci zametají stopy.
V případě konspiračních teorií jde zkrátka víc o manipulaci se skutečností než o práci s fakty. Nezapomínejme také, že důkazní břemeno leží vždy na těch, kdo něco tvrdí. A silná tvrzení vyžadují silné důkazy.