Radost z poznání
100+1 zahraniční zajímavost 12/2016: Geniální stavitelé z planiny Nazca
Oblast Nazca leží v peruánské části pouště Atacama, která je jedním z nejmrtvějších míst na planetě. Na jedné straně ji ohraničuje Pacifik, zatímco na druhé sousedí s Andami, což je důvod, proč se voda tomuto místu zdaleka vyhýbá. Vlhký vzduch od oceánu se na studeném pobřeží ochlazuje, houstne a klesá dolů, zatímco všechny mraky se prostě vypaří do vyšších vrstev atmosféry, aniž by dostaly šanci se vypršet. Větry, které by mohly přinést vláhu z Amazonie, zase blokují štíty hor.
Prší tu výjimečně: Do roka se podaří naměřit nanejvýš 15 mm srážek, a na některých místech dokonce jen necelou pětinu uvedeného množství – tedy méně než na Sahaře nebo v severoamerickém Mrtvém údolí. Mnohé přítoky řeky Río Grande de Nazca zůstávají po většinu roku vyschlé a řeka samotná se obvykle jen líně vleče. Kritická sucha, kdy během několika roků nespadne ani kapka, se navíc pravidelně opakují. Přesto v lokalitě žijí lidé – a to už po tisíce let.
Víc než studny
Právě voda vždy byla a nejspíš i bude hlavní starostí místních obyvatel. Už nejstarší příchozí vyznávali vodní božstva a prosili o vláhu, což dokazují nalezené rituální předměty ve tvaru mušlí. Množství ozdob na keramice odkazuje symbolicky k vodě a postavy zobrazené na skalních rytinách vládnou nad vlnami. Přízeň bohů však zjevně nebyla právě spolehlivá – osadníci se proto snažili zajistit si alespoň minimální příjem vody pro zavlažování políček. Během dlouhých období sucha pak vznikla rozsáhlá síť propojených studní zvaných puquios.
Moderní archeologie je poprvé objevila v 30. letech 20. století, ale skutečné pozornosti se jim dostalo až o půlstoletí později. Puquios totiž nejsou „jen“ studny: Jde o dobře promyšlený systém propojených tunelů, které – alespoň podle nejnovějších teorií – využívaly vítr k vytváření tlaku a nahánění vody z podloží až do vesnic, jejichž život na tomto vynálezu závisel.
Celý článek najdete v aktuáním vydání 100+1 zahraniční zajímavost 12/2016