Živá historie 7-8/2015: Ztracená území - Lužice, Kladsko, Podkarpatská Rus...

Po příznivých ohlasech na téma Podkarpatské Rusi (ŽH 9/2014) jsme avizovali, že se ještě k této zemi a době, kdy byla součástí Československa, vrátíme. Činíme tak formou vzpomínek těch, kdo její osudové okamžiky zažili na vlastí kůži. S podobnou nostalgií se myšlenky mnohých občanů vracejí i do Kladska či krajiny obojí Lužice. Vztah posledně jmenovaných historických zemí dodnes připomíná také budova Lužického semináře na Malé Straně v Praze a její Hórnikova knihovna s největší sbírkou lužickosrbské literatury mimo samotnou Lužici.

Prohlédněte si celý časopis. Klepněte na stránku a listujte!

Do Kladska jsme nedávno v časopise zavítali s postavou arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který zde prožil dětství. Je pozoruhodné, že bez ohledu na to, že Marie Terezie o Kladsko roku 1742 přišla, podléhalo jeho území dalších více než sto let pražské arcidiecézi. Jako by nad ním společník Karla IV. držel ochrannou ruku a ve chvíli, kdy zaspal, vzpomněl si na ně papež Pavel VI. a roku 1972 připojil malé hrabství církevně k arcibiskupství ve Vratislavi. Poslední pojítko, které k sobě vázalo Čechy a Kladsko, tím bylo přetrženo.

Na malém prostoru časopisu jsme se pochopitelně mohli věnovat jen některým otázkám souvisejícím se zisky a ztrátami území. Výdobytky Václava II. a jeho otce Přemysla Otakara II., které však neměly dlouhého trvání, jsme se ostatně zabývali v dubnovém čísle. Každopádně za nejúspěšnějšího rozmnožitele zemí Koruny české můžeme bezpečně prohlásit Karla IV., který k ní na staletí připoutal Slezsko a Lužice. Základy k tomu položil již jeho otec Jan Lucemburský.

Prohlédněte si podrobný obsah Živé historie 7/2015